Doložená fakta o Rasputinovi: co o něm opravdu víme

Grigorij Rasputin patří k nejvíc zmytologizovaným postavám evropských dějin 20. století. Velká část toho, co se o něm píše, přitom pochází z druhé ruky: z pamětí lidí, kteří ho nenáviděli nebo obdivovali, a z pozdějších knih, které si jedna od druhé opisovaly. Tento článek jde opačným směrem. Uvádíme jen to, co se opírá o dochované dokumenty nebo o odbornou literaturu, a tam, kde se prameny rozcházejí, to říkáme výslovně. Na konci najdete úplný seznam zdrojů.

Rusko používalo do února 1918 juliánský kalendář, takzvaný starý styl (st. st.). Rozdíl proti dnešnímu kalendáři činil v 19. století 12 dní a ve 20. století 13 dní. Hlavní data proto uvádíme podle dnešního kalendáře (n. st.) a datum starého stylu doplňujeme tam, kde ho uvádějí prameny.

Původ a rodina

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil ve vsi Pokrovské na řece Tuře v Tobolské gubernii na západní Sibiři (dnes Ťumeňská oblast). Farní matrika zapisuje narození syna Grigorije v rodině rolníka Jefima Jakovleviče Rasputina k 9. lednu 1869 st. st., tedy k 21. lednu 1869 podle dnešního kalendáře. Křest je zapsán o den později, 10. ledna st. st. (22. ledna n. st.), a chlapec dostal jméno po svatém Řehoři z Nyssy, jehož svátek připadal právě na tento den. Rozdíl mezi 21. a 22. lednem, na který v literatuře narazíte, tedy zřejmě vychází z toho, že jde o den narození a o den křtu. To je náš výklad, zdroje ho výslovně nepotvrzují.

Otec byl povozník (jamščik), matka se jmenovala Anna Vasiljevna, rozená Paršukova. O rodině se dochovalo málo záznamů, starší sourozenci zemřeli v dětství. Do školy Rasputin nechodil, protože ve vsi žádná nebyla, a podle historika Douglase Smithe zůstal negramotný ještě v rané dospělosti. Číst a psát se snad naučil později, možná při pobytu v klášteře ve Verchoturji.

O roku narození se vedly spory. Autoři uváděli rozpětí od roku 1860 do roku 1873 a vyšetřovatel mimořádné vyšetřovací komise z roku 1917 odhadoval rok 1864 nebo 1865. Matrika ale zapisuje rok 1869 a dnešní odborná literatura se jí drží.

Oženil se s Praskovjou Fjodorovnou Dubrovinovou. Rok svatby se v literatuře liší, uvádí se 1887 i 1889. Dospělosti se dožili syn Dmitrij (narozen 1895) a dcery Matrjona, známá jako Marija (1898 až 1977), a Varvara (1900 až 1925). Další děti zemřely v dětství. V prosinci 1906 požádal Rasputin cara o povolení užívat příjmení Rasputin-Novyj („Nový“), protože v Pokrovském neslo příjmení Rasputin šest rodin a docházelo k záměnám (Fuhrmann, Nelipa).

Poutník

Kolem roku 1897 opustil Rasputin na několik měsíců domov, ženu a děti a odešel na pouť do kláštera svatého Mikuláše ve Verchoturji. Přesný rok pramenům uniká. Tam se seznámil s poustevníkem Makarijem a podle Fuhrmanna se po návratu proměnil: přestal kouřit, pít alkohol a jíst maso a začal žít jako věřící poutník (rusky strannik). Kolem roku 1900 byl v okolí znám jako člověk, který putuje pěšky po svatých místech a výměnou za nocleh vykládá Písmo, na setbu a žně se ale vracel domů. Navštívil Kyjev, v roce 1903 Kazaň, kde si ho všimli biskup i lidé z vyšší společnosti, a v roce 1911 se vydal do Svaté země.

Mnichem ani knězem nebyl a do žádného řádu nevstoupil. Titul „starec“ (rusky starec, duchovní rádce) mu dávali příznivci, sám se podle Nelipy za starce nepovažoval, protože starci tradičně žili v ústraní a mlčení. Označení „mnich“, které se k němu v cizině přilepilo, je nepřesné.

Cesta do Petrohradu a seznámení s carskou rodinou

Do Petrohradu poprvé přijel kolem roku 1904. Margarita Nelipa uvádí, že to jako první ověřila, náčelník palácové policie Alexandr Spiridovič psal o polovině roku 1904. Podporu našel u části duchovenstva, především u Feofana, rektora Petrohradské duchovní akademie a zpovědníka carevny. Do vyšší společnosti ho uvedly černohorské princezny Milica a Anastasie, které se zajímaly o mystiku a byly provdány za velkokníže Petra a Nikolaje Nikolajeviče.

První doložené setkání s carskou rodinou zachytil sám car. Mikuláš II. zapsal do deníku k 1. listopadu 1905 st. st. (14. listopadu n. st.), že byli na čaji u Milicy a Stany na statku Sergijevka u Peterhofu a že se tam seznámili s Božím člověkem Grigorijem z Tobolské gubernie. V ruštině zní zápis: „Познакомились с человеком Божиим, Григорием из Тобольской губ.“ Originál deníků je uložen ve Státním archivu Ruské federace. Na konci října 1906 (13. října st. st.) navštívil rodinu znovu a přinesl ikonu. Od konce roku 1906 se styky staly pravidelnými.

Carevič Alexej a hemofilie

Carevič Alexej Nikolajevič, jediný syn Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny, se narodil 12. srpna 1904 n. st. (30. července st. st.). Že trpěl hemofilií, tedy poruchou krevní srážlivosti, je jisté. O jejím typu rozhodla až genetika: v roce 2009 vědci kolem Jevgenije Rogajeva (Science, ročník 326, strana 817) analyzovali kostní vzorky z ostatků zavražděných členů rodiny. U Alexeje našli mutaci v genu F9, která způsobuje těžkou hemofilii typu B (nedostatek faktoru IX, takzvaná Vánoční nemoc). Carevna byla její nositelkou, stejně jako jedna z princezen, pravděpodobně Anastasie.

Rasputin byl podle Nelipy poprvé pozván k nemocnému chlapci 6. dubna 1907 st. st. (19. dubna n. st.) do Alexandrovského paláce v Carském Selu. Část pramenů klade začátek jeho léčení už na konec roku 1906. Lékaři žádný lék neznali a carevna, zoufalá z chlapcových záchvatů, se obrátila na něj.

Nejznámější epizoda se odehrála na podzim 1912 v lovecké rezidenci Spała (dnes Polsko). Po projížďce vozem se chlapci 15. října n. st. (2. října st. st.) znovu otevřel hematom ve stehně, stav se zhoršil natolik, že byl vydán lékařský bulletin (23. října n. st.) a chlapec dostal poslední pomazání. Carevna požádala o Rasputinovu pomoc přes Annu Vyrubovou a on odpověděl telegramem, že chlapec nezemře a že lékaři ho nemají příliš obtěžovat (znění se v pramenech mírně liší). Kdy přesně byl telegram odeslán, zdroje uvádějí různě (9. až 12. října st. st.). Do 19. října st. st. se chlapcův stav výrazně zlepšil.

Doložené je tedy to, že Rasputin telegram poslal a že se carevič zotavil. Zda mezi obojím existuje příčinná souvislost, doložit nelze. Historici nabízejí tři hypotézy: že pouhá přítomnost nebo slova klidného člověka uklidnily dítě i matku (a stres krvácení zhoršuje), že šlo o hypnózu (dvorní lékař Botkin to tvrdil, Rasputin ji popíral a podle Fuhrmanna se jí do roku 1913 nevěnoval), nebo že odmítl aspirin, který se tehdy proti bolesti používal a který ředí krev (Gilliard, Carrère d’Encausse, Jeffreys). Aspirin je k dispozici od roku 1899. Žádnou z hypotéz dochované prameny neprokazují.

Postavení u dvora a církevní šetření

Car i carevna v dopisech označovali Rasputina křestním jménem a jako „našeho Přítele“. Dopisy mezi nimi se dochovaly, zejména z válečných let, a vydal je Joseph Fuhrmann.

Rasputina opakovaně vyšetřovala církev. Tobolská konzistoř ho vyšetřovala od roku 1907 pro podezření ze šíření falešného učení (obvinění zahrnovalo mimo jiné polibky a společné koupání se ženami). Šetření nepřineslo důkazy a Feofan, který v roce 1908 spisy v Tobolsku prostudoval, v nich nenašel nic zajímavého. V listopadu 1912 uzavřel nový tobolský biskup Alexij Molčanov, že Rasputin je pravoslavný křesťan, a vyšetřování skončilo. Nelipa píše, že když soudní vyšetřovatel Prozatímní vlády 31. října 1917 otevřel uzavřený církevní spis, nenašel žádný důkaz o členství v sektě chlystů. Podle Fuhrmanna a Moynahana nebyl členem, ale některé chlystské představy, například o hříchu jako nutné součásti vykoupení, ho mohly ovlivnit. V této otázce se proto historikové neshodují.

V roce 1912 se Petrohradem šířily hektografované opisy dopisů carevny a jejích dcer, které bývalý hieromnich Iliodor (Sergej Trufanov), dříve Rasputinův příznivec a později nepřítel, ukázal ministru vnitra Makarovovi. Dopisy se začaly vykládat jako důkaz poměru mezi Rasputinem a carevnou. Zda byly autentické, je podle zdrojů předmětem sporu a my se tu k němu nevyjadřujeme.

Kritika současníků a politika

Už v roce 1912 se Rasputinem zabývala Duma. Dne 6. března 1913 n. st. (21. února st. st.) ho předseda Dumy Michail Rodzjanko vyvedl z Kazaňského chrámu při slavnostní bohoslužbě k třístému výročí vlády Romanovců, protože si sedl před místa vyhrazená poslancům. V březnu 1913 zadali oktobristé pod vedením Alexandra Gučkova šetření jeho chování. Car kritiku odmítal.

V létě 1914 podle Smithe varoval cara před vstupem do války. Od října 1914 ho hlídala policie a od roku 1915 byla hlášení ochranky předkládána carovi, aby ho od Rasputina odvrátila. Podle dobových pamětí car v jednom z hlášení zjistil, že Rasputin byl v době, kdy měl údajně hýřit, ve skutečnosti v Carském Selu.

Zlom nastal 5. září 1915 n. st. (23. srpna st. st.), kdy Mikuláš II. převzal vrchní velení armády a odjel do hlavního stanu. Politické vakuum v hlavním městě zaplnila s carovým souhlasem carevna, která s Rasputinem zůstávala v kontaktu. Podle Maklakova byli oni dva téměř jediní, kdo carovo rozhodnutí podporovali. Mezi zářím 1915 a únorem 1917 se vystřídali čtyři předsedové vlády, pět ministrů vnitra, tři ministři zahraničí a tři ministři války, což Orlando Figes označuje za „ministerský kolotoč“. Do jaké míry za tím stál Rasputin, historici hodnotí různě. Z dopisů carevny je jisté, že carovi předávala jeho názory na personální otázky.

Veřejně vyvrcholila kritika 14. listopadu 1916 n. st. (1. listopadu st. st.), kdy Pavel Miljukov v Dumě napadl vládu Borise Stürmera a opakoval otázku, zda jde o hloupost, nebo o zradu. Dne 2. prosince n. st. (19. listopadu st. st.) mluvil v Dumě Vladimir Puriškevič, který prohlásil, že dokud Rasputin žije, nelze vyhrát. Oba projevy jsou zachyceny ve stenografických záznamech Dumy.

Atentát v roce 1914

V neděli 12. července 1914 n. st. (29. června st. st.) kolem třetí hodiny odpoledne vyšel Rasputin z domu v Pokrovském. K němu přistoupila žena a nožem ho bodla do břicha. Byla to třiatřicetiletá Chionija Kuzminična Gusevová, měšťanka ze Syzraně a bývalá přívrženkyně Iliodora. Útok se tak odehrál dva týdny po sarajevském atentátu (28. června n. st.).

Rasputin byl převezen do nemocnice v Ťumeni a prodělal operaci břicha. Carevna mu poslala svého lékaře Romana Vredena. Po více než šesti týdnech opustil nemocnici, 17. srpna st. st. (30. srpna n. st.). Gusevová tvrdila, že jednala sama. Byla označena za duševně nemocnou a umístěna v ústavu v Tomsku, kde zůstala do jara 1917. Vyšetřovatel 12. října 1914 označil za podněcovatele Iliodora, ale místní prokurátor řízení z neuvedených důvodů zastavil. Dokumenty případu publikovala G. Ju. Borodina (2013, viz zdroje).

Vražda v prosinci 1916

Rasputin byl zavražděn v noci z 29. na 30. prosince 1916 n. st. (z 16. na 17. prosince st. st.) v paláci Jusupovových na nábřeží řeky Mojky v Petrohradě. Datum úmrtí se někdy uvádí jako 29. prosince n. st., respektive 16. prosince st. st. Jde o den, kdy večer odešel z domova, ke zločinu ale došlo až po půlnoci. Na vraždě se podíleli kníže Felix Jusupov, velkokníže Dmitrij Pavlovič, poslanec Dumy Vladimir Puriškevič, důstojník Sergej Suchotin a lékař Stanislav Lazovert.

Co se v paláci přesně stalo, nevíme. Hlavní zdroje jsou vzpomínky pachatelů, zejména Jusupova (kniha z roku 1927) a Puriškeviče, a ty si odporují. Jusupov sám svou verzi několikrát změnil, jinak ji podal policii v prosinci 1916, jinak v roce 1917, v knize z roku 1927 a při soudních sporech s filmovým studiem MGM v Londýně (1934) a s televizí CBS v New Yorku (1965). Z úředních záznamů vyšetřování se zachovalo jen málo, mnoho dokumentů po roce 1917 zničeno nebo zmizelo.

Policie našla krev na schodech paláce, v odpoledních hodinách 17. prosince st. st. krev na zábradlí Petrovského mostu a pod mostem Rasputinovu galoši. Tělo bylo nalezeno v pondělí 19. prosince st. st. (1. ledna 1917 n. st.) v Malé Něvce, rameni Něvy, nedaleko mostu. Jiné zdroje uvádějí jiné datum nálezu.

Pitvu provedl soudní lékař prof. Dmitrij Kosorotov v Česmenském chudobinci, a to 19. nebo 20. prosince st. st., zdroje se liší. Podle dostupných údajů měl Rasputin tři střelná poranění (do hrudi nebo břicha, do zad a do čela), přičemž za smrtelné je považováno zranění do čela. V žaludku se našel alkohol a žádný jed. Jusupov i Puriškevič ve vzpomínkách popisovali otrávené koláče a víno, pitva to nepotvrdila. Většina badatelů, včetně Nelipy, uvádí, že voda v plicích nalezena nebyla, tedy že Rasputin byl už mrtev, když ho vhodili do řeky. V různých verzích Kosorotovova textu se ale údaj o vodě v plicích liší.

Úřední protokol o pitvě se podle dostupné literatury nedochoval. Badatelé vycházejí z Kosorotovova článku z roku 1917, který přeložila Margarita Nelipa, a z policejních fotografií.

Nejsou rozhodnuty dvě otázky. Za prvé, kdo vystřelil smrtící ránu do čela a z jaké zbraně. Patolog Derrick Pounder, který pitvu přezkoumal na objednávku autora Andrewa Cooka, kolem roku 2005 usoudil, že rána do čela pocházela z jiné zbraně než zbylé dvě. Cook z toho vyvodil zapojení britského agenta Oswalda Raynera. Margarita Nelipa to na základě zkoumání fotografií a svědectví odmítá, soudí, že šlo o plášťovou kulku z ruské zbraně. Podle citovaných zdrojů archiv britské tajné služby žádný dokument, který by britské agenty s vraždou spojoval, neobsahuje. Za druhé, zda Rasputin ještě žil, když ho vhodili do vody, což souvisí s údajem o vodě v plicích výše.

Car nikoho z vrahů před soud nepostavil. Velkoknížete Dmitrije poslal do Persie a Jusupova na jeho panství Rakitnoje u Bělgorodu, ostatní nebyli potrestáni. Policejní vyšetřování nařídila carevna, příbuzní Romanovců žádali o shovívavost. Podle Nelipy car na jejich žádost odpověděl, že nikdo nemá právo zabíjet.

Po smrti

Rasputin byl pohřben 21. prosince st. st. (3. ledna 1917 n. st.) v Carském Selu v prostoru rozestavěné kaple na pozemku Anny Vyrubové. Pohřbu se zúčastnil car s carevnou a dcerami. Po únorové revoluci a abdikaci cara v březnu 1917 vojáci carskoselské posádky na pokyn ministra spravedlnosti Kerenského rakev vykopali. Tělo bylo odvezeno do Petrohradu a spáleno. Podle Nelipy se tak stalo v noci z 10. na 11. března st. st. (z 23. na 24. března n. st.).

Kde přesně, není jisté. Francouzský velvyslanec Maurice Paléologue zapsal k 23. březnu n. st., že tělo bylo minulou noc spáleno v lese u Pargolova severně od Petrohradu. Jeho paměti byly podle některých historiků později upraveny. Nelipa a další badatelé se kloní ke kotelně Polytechnického institutu v Petrohradě. Podle dostupných zdrojů se ostatky nedochovaly.

Časová osa

• 21. ledna 1869 n. st. (9. ledna st. st.): narození v Pokrovském, křest o den později.
• Kolem 1897: pouť do Verchoturje, setkání s Makarijem.
• Kolem 1904: příchod do Petrohradu.
• 14. listopadu 1905 n. st. (1. listopadu st. st.): první doložené setkání s carem Mikulášem II.
• 19. dubna 1907 n. st. (6. dubna st. st.): první pozvání k carevičovi Alexejovi (část pramenů uvádí konec roku 1906).
• Září 1907: šetření tobolské konzistoře pro podezření z chlystského učení.
• Říjen 1912: těžká krize carevičova zdraví ve Spale, Rasputinův telegram.
• Listopad 1912: tobolský biskup uzavírá šetření, Rasputin je označen za pravoslavného křesťana.
• 6. března 1913 n. st. (21. února st. st.): Rodzjanko vyvádí Rasputina z Kazaňského chrámu.
• 12. července 1914 n. st. (29. června st. st.): atentát Chionije Gusevové.
• 5. září 1915 n. st. (23. srpna st. st.): car přebírá vrchní velení.
• 14. listopadu 1916 n. st. (1. listopadu st. st.): Miljukovův projev v Dumě.
• 29. a 30. prosince 1916 n. st. (16. a 17. prosince st. st.): vražda.
• 1. ledna 1917 n. st. (19. prosince st. st.): nález těla.
• 3. ledna 1917 n. st. (21. prosince st. st.): pohřeb v Carském Selu.
• Březen 1917: exhumace a spálení těla.