NATO: jak vzniklo, kdo ho založil a co říká Severoatlantická smlouva

Severoatlantická smlouva byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu dvanácti státy. Dnes je v alianci dvaatřicet zemí a Česko mezi ně patří od 12. března 1999. Smlouva sama je přitom krátká, má čtrnáct článků a dá se přečíst za pár minut. V tomto článku najdete, proč aliance vznikla, kdo ji založil, kdo přistoupil později a co se za sedmdesát let změnilo. U všeho důležitého uvádíme odkaz na originální dokument, takže si můžete každé tvrzení ověřit sami.

Rychlý přehled

• Podpis: 4. dubna 1949, Washington, 12 států.
• Vstup v platnost: 24. srpna 1949.
• Zakladatelé: Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené království a Spojené státy.
• Dnes: 32 členů, poslední přistoupilo Finsko (4. dubna 2023) a Švédsko (7. března 2024).
• Česko: člen od 12. března 1999, spolu s Maďarskem a Polskem.
• Nejznámější článek: článek 5 o kolektivní obraně, který byl dosud vyvolán jednou, po útocích z 11. září 2001.

Proč NATO vzniklo

Po druhé světové válce byla západní Evropa zničená a oslabená a Sovětský svaz si udržoval silná vojska ve střední a východní Evropě. Zlomem byl únor 1948, kdy v Československu převzali moc komunisté. NATO o tom ve svém výkladu dějin píše, že komunistická strana s utajenou podporou Sovětského svazu svrhla demokraticky zvolenou vládu. O několik měsíců později, 24. června 1948, začala blokáda Západního Berlína, která trvala do 12. května 1949 a vedla k leteckému mostu.

Západoevropské státy reagovaly ještě před vznikem NATO. Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko a Spojené království podepsaly 17. března 1948 v Bruselu smlouvu o vzájemné obraně. Aby to mělo smysl, potřebovaly podporu Spojených států. Americký Senát proto 11. června 1948 přijal takzvanou Vandenbergovu rezoluci, která doporučila prezidentovi hledat bezpečnostní dohody v rámci Charty OSN. Z ní vyšla cesta k jednáním o severoatlantické smlouvě.

NATO sám shrnuje smysl aliance do tří cílů (originál). Anglicky to zní takto: „deterring Soviet expansionism, forbidding the revival of nationalist militarism in Europe through a strong North American presence on the continent, and encouraging European political integration.“ Česky řečeno šlo o odstrašení sovětské expanze, zabránění návratu nacionalistického militarismu v Evropě díky silné přítomnosti Severní Ameriky a podporu evropské politické integrace. První generální tajemník NATO Hastings Ismay prý podle stránek NATO proslule řekl, že aliance vznikla, aby udržela Sovětský svaz venku, Američany uvnitř a Němce dole. NATO to uvádí bez přesného pramene, takže to berte jako citát, který se mu připisuje.

Podpis a vstup v platnost

Smlouva byla podepsána 4. dubna 1949 ve washingtonském Departmental Auditorium, dnes nazývaném Mellon Auditorium. Americký Senát ji schválil 21. července 1949 poměrem 82 ku 13 a prezident Truman ratifikaci podepsal 25. července. V platnost vstoupila 24. srpna 1949, jakmile ratifikovala většina signatářů včetně Belgie, Kanady, Francie, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států.

Dvanáct zakladatelů

Smlouvu podepsaly Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené království a Spojené státy. Americké vedení chtělo severoatlantickou alianci, která spojí oba břehy oceánu, a proto mezi zakladateli nejsou jen státy Bruselské smlouvy, ale i Kanada, Island, Norsko, Dánsko, Itálie a Portugalsko. Island nemá stálou armádu. Původní znění smlouvy navíc zahrnovalo i alžírské departementy Francie.

Co ve smlouvě stojí

Smlouva má preambuli a čtrnáct článků. Tady je přehled toho nejdůležitějšího.

• Článek 1: členové se zavazují řešit spory mírovými prostředky a nepoužívat sílu v rozporu s Chartou OSN.
• Článek 2: členové budou posilovat svobodné instituce a podporovat hospodářskou spolupráci.
• Článek 3: každý člen bude rozvíjet vlastní i společnou schopnost odolat ozbrojenému útoku.
• Článek 4: členové se poradí, pokud je podle kteréhokoli z nich ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost některého člena.
• Článek 5: kolektivní obrana, viz níže.
• Článek 6: vymezuje, na jaké území a síly se článek 5 vztahuje.
• Články 7 a 8: smlouva nemění práva a povinnosti podle Charty OSN a členové nesmí uzavírat mezinárodní závazky, které by jí odporovaly.
• Článek 9: zřizuje Severoatlantickou radu, ve které je zastoupen každý člen.
• Článek 10: pravidla přistoupení nových členů.
• Článek 11: ratifikace a vstup v platnost.
• Článek 12: po deseti letech se členové mohou poradit o revizi smlouvy.
• Článek 13: odstoupení od smlouvy.
• Článek 14: anglické a francouzské znění jsou stejně závazná a originál je uložen v archivu vlády Spojených států.

Článek 5: kolektivní obrana

Oficiální anglické znění zní:

„The Parties agree that an armed attack against one or more of them in Europe or North America shall be considered an attack against them all and consequently they agree that, if such an armed attack occurs, each of them, in exercise of the right of individual or collective self-defence recognised by Article 51 of the Charter of the United Nations, will assist the Party or Parties so attacked by taking forthwith, individually and in concert with the other Parties, such action as it deems necessary, including the use of armed force, to restore and maintain the security of the North Atlantic area. Any such armed attack and all measures taken as a result thereof shall immediately be reported to the Security Council. Such measures shall be terminated when the Security Council has taken the measures necessary to restore and maintain international peace and security.“

Originál: text smlouvy na webu NATO, kopie v Avalon Project (Yale) a sken smlouvy v americkém Národním archivu.

Důležité je slovní spojení „such action as it deems necessary“, tedy akci, kterou člen sám považuje za nutnou. Článek 5 tak neznamená, že se všichni členové automaticky ocitnou ve válce. Každý stát rozhoduje o formě své pomoci, která může být vojenská, ale nemusí.

Článek 4: konzultace

Znění zní: „The Parties will consult together whenever, in the opinion of any of them, the territorial integrity, political independence or security of any of the Parties is threatened.“ Na rozdíl od článku 5 nejde o obranu, ale o poradu, kterou může svolat kterýkoli člen. NATO vede přehled těchto konzultací na samostatné stránce. Originál článku najdete v textu smlouvy.

Článek 10: přistoupení

Nové členy může přizvat jen jednomyslné rozhodnutí všech stávajících členů: „The Parties may, by unanimous agreement, invite any other European State in a position to further the principles of this Treaty and to contribute to the security of the North Atlantic area to accede to this Treaty.“ Pozvaný stát se stane členem tím, že uloží listinu o přístupu u vlády Spojených států. Originál najdete v textu smlouvy a výklad na stránce NATO o rozšiřování a článku 10.

Článek 13: odstoupení

Smlouva počítá i s odchodem: „After the Treaty has been in force for twenty years, any Party may cease to be a Party one year after its notice of denunciation has been given to the Government of the United States of America, which will inform the Governments of the other Parties of the deposit of each notice of denunciation.“ Odstoupit tedy mohl kterýkoli člen nejdřív po dvaceti letech od vstupu v platnost, a to rok po oznámení vládě Spojených států. Podle dostupných přehledů zatím žádný člen z NATO nevystoupil. Originál najdete v textu smlouvy.

Kdo přistoupil později

Z dvanácti zakladatelů vyrostla aliance o dvaatřiceti členech. Data přistoupení vycházejí z oficiálních stránek NATO.

Řecko a Turecko podepsaly protokol o přistoupení 22. října 1951. Španělsko vstoupilo v roce 1982 navzdory silnému nesouhlasu veřejnosti a v referendu 12. března 1986 pak potvrdilo, že v alianci zůstane, ale s podmínkami, mimo jiné bez zapojení do vojenské struktury. Finsko a Švédsko nevstoupily společně, mezi jejich přistoupením uplynulo necelých jedenáct měsíců.

Cesta Česka do NATO

• Březen 1994: Česko vstupuje do programu Partnerství pro mír, podle ministerstva zahraničí jej za vládu podepsal premiér Václav Klaus.
• 8. července 1997: na summitu v Madridu je Česko spolu s Maďarskem a Polskem přizváno k jednání o členství.
• 16. prosince 1997: v Bruselu jsou podepsány protokoly o přistoupení.
• 15. dubna 1998: Poslanecká sněmovna schvaluje přistoupení poměrem hlasů 154 pro a 38 proti, při účasti 192 poslanců.
• 30. dubna 1998: přistoupení schvaluje Senát.
• 26. února 1999: prezident Václav Havel podepisuje listiny o přístupu.
• 12. března 1999: ministři zahraničí Česka, Maďarska a Polska (Jan Kavan, János Martonyi a Bronisław Geremek) ukládají přístupové listiny v knihovně Harryho Trumana v Independence ve státě Missouri za přítomnosti americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové.

O vstupu se v Česku nehlasovalo v referendu. Armáda České republiky se podle ministerstva obrany zapojila do mise KFOR v Kosovu od jejího samotného počátku v červenci 1999.

Co se změnilo oproti roku 1949

Území a členové

Rozsah území, na které se vztahuje článek 5, se změnil. V roce 1951 jej protokol o přistoupení Řecka a Turecka upravil tak, aby zahrnoval i území Turecka. Alžírské departementy Francie přestaly být kryty článkem 5 po alžírské nezávislosti 3. července 1962. Rada NATO to konstatovala 16. ledna 1963. Z dvanácti členů se za sedmdesát let stalo dvaatřicet a těžiště aliance se posunulo na východ.

Francie

V dopise z 7. března 1966 oznámil francouzský prezident Charles de Gaulle, že Francie ukončí účast v integrovaném velení NATO, ale zůstane stranou Severoatlantické smlouvy. Sídlo vojenského velení SHAPE se pak přesunulo do Casteau poblíž belgického Monsu a politické sídlo NATO se v roce 1967 přestěhovalo z Paříže do Bruselu. Francie se do vojenských struktur vrátila v roce 2009, když to prezident Nicolas Sarkozy ohlásil 11. března 2009 a summit ve Štrasburku a Kehlu se konal 3. a 4. dubna.

Po studené válce a po 11. září

Po skončení studené války aliance přešla od čistě kolektivní obrany také ke správě krizí. Postupně vznikly mise IFOR a později SFOR v Bosně a Hercegovině (od prosince 1995 do roku 2004), letecká operace Allied Force v Kosovu (24. března až 10. června 1999) a mise KFOR, která v Kosovu působí od 12. června 1999 dodnes. Od roku 2003 do konce roku 2014 vedla NATO misi ISAF v Afghánistánu, kterou nahradila mise Resolute Support (2015 až 2021). V roce 2011 vedla NATO operaci Unified Protector v Libyi.

Článek 5 byl dosud vyvolán jedinkrát. Den po útocích na Spojené státy, 12. září 2001, Severoatlantická rada prohlásila, že pokud se potvrdí, že útok byl řízen ze zahraničí, bude se na něj vztahovat článek 5. Rada to 2. října 2001 potvrdila a 4. října schválila osm opatření, například sdílení zpravodajských informací nebo povolení přeletů. Od 9. října 2001 následovala operace Eagle Assist, při které hlídkovaly nad Spojenými státy letouny včasného varování AWACS.

Strategické koncepty a východní křídlo

Aliance si čas od času vydává strategický koncept, který popisuje její úkoly. Po studené válce vznikly koncepty z Říma (1991), Washingtonu (1999), Lisabonu (2010) a Madridu (2022). V tom posledním (originál) se o Rusku píše: „The Russian Federation is the most significant and direct threat to Allies' security and to peace and stability in the Euro-Atlantic area.“ Po anexi Krymu v roce 2014 aliance posílila své východní křídlo. Varšavský summit 2016 rozhodl o rozmístění vícenárodních bojových uskupení, nejprve ve čtyřech zemích (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko), v roce 2022 přibyla další čtyři a dnes jich podle NATO existuje devět.

Cíle obranných výdajů

Aliance si stanovuje společné cíle pro obranné výdaje. Na summitu ve Walesu 2014 se členové (originál deklarace) zavázali, že státy pod hranicí 2 procent HDP „aim to move towards the 2% guideline within a decade“, tedy zhruba do deseti let se budou této hranici přibližovat. Na summitu v Haagu v červnu 2025 (originál deklarace) se dohodli na novém cíli: „Allies commit to invest 5% of GDP annually on core defence requirements as well as defence-and security-related spending by 2035.“ Z toho nejméně 3,5 procenta HDP má jít na hlavní obranné potřeby a až 1,5 procenta na související oblasti, například ochranu kritické infrastruktury, kybernetickou obranu, odolnost nebo obranný průmysl. Státy mají každoročně předkládat plány a postup se vyhodnotí v roce 2029. O plnění těchto cílů v tomto článku nepíšeme a u každého z nich odkazujeme na originální text. Poslední summit se konal 7. a 8. července 2026 v Ankaře a jeho deklarace se na haagský závazek odvolává.

Od 1. října 2024 je generálním tajemníkem NATO Nizozemec Mark Rutte, čtrnáctý v pořadí. Sídlo aliance je v Bruselu.

Časté omyly

• „Článek 5 znamená automatickou válku.“ Neznamená. Každý stát podnikne akci, kterou považuje za nutnou, a ta může mít různou podobu.
• „Z NATO se nedá odejít.“ Smlouva odchod umožňuje článkem 13, a to po dvaceti letech od vstupu v platnost, s ročním předstihem.
• „Francie z NATO vystoupila.“ Vystoupila jen z integrovaného vojenského velení, smlouvu nikdy neopustila.
• „Smlouva se od roku 1949 nezměnila.“ Znění se upravilo při přistoupení Řecka a Turecka a alžírské departementy přestaly být kryty článkem 5. Nové členy navíc přijímají protokoly o přistoupení.
• „Finsko a Švédsko vstoupily naráz.“ Finsko přistoupilo 4. dubna 2023 a Švédsko 7. března 2024.