Mýtus o záhadně zmizelé civilizaci
O Mayích se traduje, že jednoho dne záhadně zmizeli a po jejich městech zůstaly jen pyramidy pohlcené džunglí. Není to pravda. Mayové nezmizeli, dodnes jich v jižním Mexiku a Střední Americe žijí miliony a mluví mayskými jazyky. Co se opravdu stalo, byl takzvaný kolaps klasických měst kolem 9. století, kdy byla na jihu opuštěna velká města jako Tikal nebo Palenque. Ale civilizace pokračovala dál jinde. A protože šlo o jednu z nejvyspělejších kultur celé Ameriky, stojí za to znát skutečný příběh místo té záhadné legendy, a hned vedle ní i mýtus o „konci světa v roce 2012".
Kdo byli Mayové a kde žili
Mayové žili v Mezoamerice, na území dnešního jižního Mexika, Guatemaly, Belize a částí Hondurasu a Salvadoru. Nebyli to ale jeden národ ani jedna říše. Spojoval je společný kulturní okruh: příbuzné jazyky, písmo, kalendář a náboženství. Politicky ale tvořili spoustu samostatných městských států, které spolu obchodovaly, ale také soupeřily a válčily. Zemědělci tu žili už kolem roku 1500 př. n. l., vrchol takzvaného klasického období spadá zhruba mezi roky 250 a 900 n. l.
Města, ne říše
V klasickém období existovalo přes čtyřicet mayských měst a každé mělo pět až padesát tisíc obyvatel; mezi nejvýznamnější patřily Tikal, Calakmul, Palenque a Copán. V čele každého stál posvátný vládce (k'uhul ajaw). Tahle města ale nebyla jednotná, právě naopak. Dlouhá staletí mezi sebou soupeřily zejména dvě „velmoci", Tikal a Calakmul, a jejich rivalita vtahovala do válek celou oblast. Mayové tedy nebyli mírumilovní hvězdáři, jak se kdysi myslelo, ale svět soupeřících dynastií.
Písmo, které dlouho nikdo neuměl číst
Mayské písmo je unikát: jako jediná kultura předkolumbovské Ameriky měli Mayové úplné písmo, které dokázalo zapsat cokoli, co se dalo vyslovit. Bylo logo-slabičné (kombinovalo znaky pro celá slova i pro slabiky) a četlo se ve dvojicích sloupců. Mayové psali na knihy ze stromové kůry, takzvané kodexy. Téměř všechny ale zničili Španělé: biskup Diego de Landa nechal roku 1562 v Maní spálit stovky mayských knih jako „dílo ďábla". Dochovaly se jen čtyři kodexy, nejznámější je Drážďanský.
Písmo pak dlouho nikdo neuměl číst a převládal názor, že jde jen o symboly bez vztahu k řeči. Zlom přinesl roku 1952 sovětský badatel Jurij Knorozov, který ukázal, že glyfy zaznamenávají i hlásky. Díky tomu se z „mírumilovných hvězdářů" vynořil skutečný svět s konkrétními králi, daty narození, nástupy na trůn i válkami. Dnes se umí přečíst většina mayských nápisů.
Nula, hvězdy a kalendář
Mayové počítali ve dvacítkové soustavě a používali jen tři znaky: tečku (jedna), čárku (pět) a mušli pro nulu. Ano, znali pojem nuly, a to v době, kdy ji Evropa ještě běžně nepoužívala. Byli také vynikající astronomové: v Drážďanském kodexu jsou tabulky pohybu Venuše tak přesné, že se za stovky let mýlí jen o hodiny, i tabulky pro předpovídání zatmění.
Na to navazoval propracovaný kalendář, vlastně tři kalendáře najednou: posvátný 260denní (tzolkin), sluneční 365denní (haab) a takzvaný Dlouhý počet, lineární počítání dní od mytického data stvoření 11. srpna 3114 př. n. l. Každý den i měsíc měl svůj vlastní glyf.
Jak se žilo
Základem obživy byla kukuřice, pěstovaná na polích zvaných milpa, k tomu fazole a dýně. Protože vápencová krajina Yucatánu nemá řeky, museli Mayové důmyslně hospodařit s vodou a budovat nádrže. Společnosti vládla urozená vrstva v čele s posvátným panovníkem, důležitou roli hráli kněží a písaři. Náboženství prostupovalo vším a jeho součástí byly i krvavé rituály včetně obětí; patřila k němu také rituální míčová hra, kterou znala celá Mezoamerika.
„Kolaps" klasických měst
Kolem 9. století přišel zlom, kterému se říká kolaps klasických mayských měst. Během zhruba dvou století byla na jihu opuštěna desítka za desítkou velkých měst: ustaly stavby, přestaly se tesat nápisy, lidé odešli. Nebyla to ale žádná náhlá záhada ani jediná katastrofa. Vědci se dnes shodují na souhře příčin: vleklá a mimořádně silná sucha (9. století patřilo k nejsušším za tisíce let), vystupňované války mezi městy, přelidnění, vyčerpání půdy a odlesnění a rozpad dosavadního politického uspořádání. Ne všechny příčiny působily všude stejně a ve stejnou dobu.
Mayové po kolapsu
Důležité je, že kolaps neznamenal konec mayské civilizace. Těžiště se jen přesunulo. Zatímco jižní nížiny upadaly, na severu Yucatánu vzkvétala další města, především Chichén Itzá a později Mayapán, a dařilo se i mayským státům v guatemalské vysočině. Mayská civilizace tedy nepřestala existovat, jen změnila podobu a místo.
Pomalé dobývání
Když do Ameriky přišli Španělé, neměli u Mayů co dobýt jako u Aztéků nebo Inků: žádné jedno hlavní město, jehož pádem by se vše zhroutilo. Místo toho museli postupovat město po městě, oblast po oblasti, proti spoustě samostatných států. Dobývání se proto vleklo dlouhá desetiletí. Poslední nezávislé mayské království, město Nojpetén uprostřed jezera v dnešní Guatemale, padlo až roku 1697, tedy víc než půldruhého století po pádu Tenochtitlánu.
Mayové dnes a mýtus 2012
A jsme zpátky u úvodního mýtu. Mayové nezmizeli: dodnes jich žijí miliony a mayskými jazyky mluví kolem sedmi milionů lidí.
A co slavný „konec světa v roce 2012"? Šlo o nedorozumění. 21. prosince 2012 skončil v Dlouhém počtu třináctý baktun, tedy velký časový cyklus. Pro Maye to ale nebyl konec světa, nýbrž konec jednoho cyklu a začátek dalšího, podobně jako když se na počítadle přetočí číslice. Žádný mayský text žádnou zkázu na ten den nepředpovídá a Dlouhý počet ostatně plyne dál i po roce 2012. „Apokalypsa 2012" byla výmysl moderní popkultury a médií, ne mayské proroctví.
Když místo záhady a katastrof poznáme skutečný příběh, nezískáme méně zajímavé čtení, jen pravdivější: vyspělou civilizaci, která nezmizela, ale žije dál.