Mýtus „168 statečných"
Učebnicová verze zní jako z dobrodružného filmu: 168 Španělů pod vedením Francisca Pizarra dorazí do And a skoro holýma rukama porazí největší říši, jakou kdy předkolumbovská Amerika viděla. Skutečnost je jiná a mnohem zajímavější. Říše Inků nepadla proto, že by byli dobyvatelé tak stateční, ale kvůli souhře tří věcí: zavlečené nemoci, krvavé občanské války a domorodých spojenců, kteří se ke Španělům přidali. A ta říše, kterou rozvrátili, byla na svou dobu pozoruhodně organizovaná a vyspělá.
Tavantinsuyu, země čtyř částí
Inkové své říši neříkali „incká říše", ale Tavantinsuyu, tedy zhruba „země čtyř částí". A nebyla malá. V době největšího rozmachu se táhla podél And od dnešní jižní Kolumbie a Ekvádoru přes Peru a Bolívii až do středního Chile a severozápadní Argentiny a žilo v ní odhadem deset až dvanáct milionů lidí v osmdesáti a více provinciích.
Z malého horského království kolem města Cuzco ji v obří stát proměnil po roce 1438 vládce Pachacuti a jeho nástupci. V čele stál Sapa Inka, panovník, kterého poddaní pokládali za potomka slunečního boha Intiho. V Cuzcu stál jeho nejposvátnější chrám Korikancha, jehož stěny prý pokrývaly desky z ryzího zlata.
Stát bez písma a bez kola
Nejpozoruhodnější je, čím Inkové nedisponovali. Neměli písmo, neznali kolo, neměli železo ani tažné zvíře silnější než lamu. Přesto dokázali spravovat území dlouhé tisíce kilometrů.
Páteří všeho byla síť cest Qhapaq Ñan, dohromady kolem 40 000 kilometrů zpevněných stezek, schodišť a visutých mostů napříč nejdrsnějším terénem planety. Podél cest stály v pravidelných odstupech stanice, kde se střídali běžci zvaní časki. Štafetou si předávali zprávy tak rychle, že se po horách dostala informace (a prý i čerstvá ryba pro panovníkův stůl) přes dvě stě kilometrů za jediný den. Místo psaní používali úředníci kipu, svazky barevných šňůrek s uzly, do kterých se zaznamenávala čísla i záznamy o sklizni, daních a obyvatelstvu. A jejich kameníci skládali bloky tak přesně, že mezi ně nešlo vsunout ani čepel nože, a stavby přežily staletí zemětřesení.
Jak se v říši žilo
Inkové byli mistři hospodaření v horách. Svahy proměnili v stupňovitá pole (terasy), pěstovali brambory, ze kterých dovedli mrazem a sluncem vyrábět trvanlivé chuño, a kukuřici. Stát měl po celé říši sýpky pro případ neúrody.
Společnost byla přísně rozvrstvená a každý měl pevně danou roli, ve které obvykle zůstal po celý život: nahoře panovník a šlechta, pod nimi úředníci a dole řemeslníci a rolníci. Místo peněz a daní odváděli prostí lidé státu hlavně práci, takzvanou mitu, ať už na polích, na stavbách cest, nebo v armádě. Náboženství prostupovalo vším, od uctívání Slunce po péči o mumie zemřelých předků.
Neviditelný nepřítel: neštovice a rozkol
A teď to nejdůležitější, co se z romantických příběhů obvykle vytrácí. Ještě než Pizarro se svými lidmi pořádně vkročil do And, dorazila tam jeho předvoj: nemoc. Kolem let 1525 až 1527 se Andami prohnaly neštovice, zavlečené z Karibiku a Střední Ameriky, na které tamní lidé neměli žádnou obranu. Zabily ohromné množství obyvatel a mezi nimi i samotného vládce Huaynu Capaca a jeho určeného nástupce.
Říše tak najednou neměla jasného panovníka a o trůn se strhla ničivá občanská válka mezi dvěma nevlastními bratry, Atahualpou a Huáscarem. Atahualpa v ní právě zvítězil, když do země dorazili Španělé. Pizarro tedy nenarazil na jednotnou a silnou říši, ale na stát vyčerpaný morem a krvavým bratrovražedným bojem.
Cajamarca 1532
V roce 1532 mířil Pizarro se zhruba 168 muži a indiánskými spojenci do hor za Atahualpou. Setkání proběhlo 16. listopadu 1532 ve městě Cajamarca. Kolem dokola tábořily desítky tisíc inckých bojovníků (dobové odhady mluví až o 80 000), takže Atahualpa neměl důvod se hrstky cizinců bát a nechal je projít až k sobě.
Na náměstí přistoupil k panovníkovi mnich a podal mu knihu s výzvou, ať uzná křesťanského boha a španělského krále. Atahualpa knihu odhodil. To byl signál. Z úkrytů vyrazili Španělé s palnými zbraněmi, na koních a v brnění a v nastalém zmatku pobili na náměstí tisíce většinou neozbrojených lidí, aniž padl jediný z nich. Vládce zajali živého. Klíčem nebyla ani tak palebná síla jako naprostý šok: když cizinci vztáhli ruku na panovníka, kterého všichni považovali za boha, incký svět se zhroutil do bezmoci.
Výkupné a poprava
Atahualpa pochopil, po čem Španělé prahnou, a nabídl výkupné, jaké svět neviděl: naplní jednu místnost zlatem a dvě další stříbrem. Měsíce pak nosiči snášeli zlato z celé říše včetně chrámů v Cuzcu a Španělé poklady tavili do prutů.
Jenže ani obrovské výkupné panovníka nezachránilo. Po zinscenovaném procesu ho dobyvatelé v roce 1533 nechali popravit (uškrtit poté, co se nechal pokřtít, aby unikl upálení). Nešlo jen o hamižnost. Dokud byl naživu božský vládce, zůstával přirozeným ohniskem možného odporu, a právě to chtěli Španělé odstranit.
Proč říše padla a kdo doopravdy bojoval
Hrstka mužů by říši sama nikdy nezlomila. Sešlo se víc věcí najednou. Mor a občanská válka stát předem oslabily zevnitř. Spousta podrobených národů navíc Inky nesnášela a ve Španělech viděla šanci, jak se z jejich nadvlády vymanit, takže se k dobyvatelům přidaly jako spojenci. K tomu připočtěme ocel, koně, střelný prach a moment překvapení. Tohle všechno dohromady, ne osamělé hrdinství, rozhodlo.
Po Cajamarce Španělé s pomocí domorodých spojenců obsadili samotné Cuzco a dosadili loutkové panovníky. Jeden z nich, Manco Inka, se ale vzbouřil a stáhl se do horské pevnosti Vilcabamby, kde přežíval zbytkový incký stát. Odpor tak trval ještě desítky let a definitivně skončil až roku 1572, kdy Španělé zajali a popravili posledního inckého vládce Túpaka Amarua. Samotného Pizarra mezitím v roce 1541 zavraždili jeho vlastní soupeři ve sporu o kořist.
Co po Incích zůstalo
Symbolem říše se dnes stalo Machu Picchu, horské sídlo z 15. století ve výšce kolem 2 400 metrů, opuštěné a zarostlé, které před svět znovu přivedl roku 1911 Američan Hiram Bingham. Stojí dodnes, stejně jako kus kamenných cest, zdí a provazové mosty, které místní lidé každoročně znovu splétají.
Hlavně ale po Incích zůstali lidé. Jazykem kečua, který byl jazykem říše, mluví v Andách dodnes miliony lidí. Říše Inků vydržela necelé století, a přesto proměnila Andy natrvalo. A když místo filmového dobrodružství poznáme skutečný příběh, nezískáme méně napínavé čtení, jen pravdivější a vážnější: vyspělá civilizace, kterou rozvrátily stejnou měrou choroboplodné zárodky a vnitřní rozkol jako dobyvatelé.