Skoro každý si Buffalo Billa umí představit: dlouhé vlasy, kozí bradka, bílý kůň, neomylná muška. Desítky filmů a tisíce dobrodružných knih z něj udělaly vznešeného hrdinu, který krotil divokou prérii. Skutečnost je ale pestřejší a o dost rozpornější, a paradoxně ještě zajímavější. William Frederick Cody (1846-1917) byl lovec bizonů, armádní zvěd v dobách indiánských válek a hlavně mimořádně schopný showman, který dokázal proměnit vlastní život v podívanou. Pojďme oddělit, co se opravdu stalo, od toho, co si, často sám, přimyslel.
Chlapec z pohraničí
Narodil se roku 1846 v Iowě. Jeho otec Isaac byl odpůrcem otroctví a v napjatém Kansasu ho jeho přesvědčení stálo život, po napadení nožem a následných komplikacích zemřel, když bylo Billovi jedenáct. Rodina upadla do bídy a chlapec šel pracovat. Pozdější vyprávění o tom, jak se jako náctiletý proháněl prérií coby jezdec rychlopošty Pony Express, pocházejí převážně z Codyho vlastní autobiografie, a tu psal člověk, který už tehdy uměl příběh patřičně vyšperkovat. Bezpečně víme, že za občanské války sloužil v letech 1863-1865 v unijní armádě.
Odkud se vzal „Buffalo"
Přezdívku si Cody vysloužil koncem 60. let, kdy se najal dodávat bizoní maso dělníkům stavějícím Kansaspacifickou dráhu. Podle vlastních záznamů jich během osmnácti měsíců skolil kolem 4 280. Legendu zpečetila několikahodinová sázka s dalším proslulým střelcem, Billym Comstockem: kdo za osm hodin složí víc bizonů. Cody vyhrál v poměru zhruba 69 ku 46 a jméno „Buffalo Bill" mu už zůstalo.
Za tou historkou se ale skrývá mnohem temnější příběh. Po prériích se kdysi pásly desítky milionů bizonů; během jediné generace je profesionální lovci kůží a postup železnice srazili na pokraj vyhubení, v 80. letech 19. století jich zbývalo posledních pár set. Nešlo přitom jen o byznys. Část armády i politiků v čele s generálem Sheridanem chápala likvidaci stád jako způsob, jak zlomit prérijní kmeny, jejichž celá obživa na bizonech stála. Codyho přezdívka je tak malým symbolem obrovské ekologické i lidské katastrofy.
Zvěd v indiánských válkách
Mezi lety 1868 a 1876 sloužil Cody jako civilní zvěd americké jízdy, hlavně 5. a 3. kavalerie, v taženích proti původním obyvatelům na západ od Mississippi. Bral i úkoly, kterým se ostatní vyhýbali; po jedné vyčerpávající jízdě o stovkách kilometrů z něj Sheridan udělal vrchního zvěda. V lednu 1872 doprovázel na lovecké výpravě ruského velkoknížete Alexeje (společně s Georgem Custerem) a téhož roku dostal Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání, za počínání coby zvěd v Nebrasce. Příznačná tečka: roku 1916 mu ji armáda odebrala, protože civilisté na ni neměli nárok, a vrácena byla až posmrtně v roce 1989. I jeho největší pocta je tak zamotaná.
„První skalp za Custera"
Nejlépe Codyho ukazuje jediný okamžik, chvíle, kdy se skutečné násilí přelilo rovnou do divadla. V červenci 1876, tři týdny po Custerově porážce u Little Bighornu, se 5. kavalerie střetla s Čejeny u potoka Warbonnet v Nebrasce. Cody tu zabil a skalpoval mladého čejenského bojovníka jménem Yellow Hair (Heova'ehe, jméno se často mylně překládá jako „Yellow Hand", tedy Žlutá ruka; nešlo o náčelníka, ale o náčelníkova syna). Pak prý zvedl skalp do výšky a zvolal pověstné „první skalp za Custera", jenže nikdo další na místě si žádný takový výkřik nepamatoval, takže nejspíš dorostl až ve vyprávění. Během několika měsíců už Cody tu vraždu předváděl na jevišti jako melodrama a skutečný skalp v něm sloužil jako rekvizita. Hranice mezi pravdou a představením se u něj rozplynula doslova přes noc.
Tovární výroba legendy
Jméno Buffalo Bill se stalo pojmem už roku 1869, kdy o něm spisovatel Ned Buntline vydal laciný „desetníkový" román. Následovaly stovky podobných sešitových „bufalobilek" a od roku 1872 hrál Cody sám sebe i na prknech divadel. Mísil fakta a smyšlenky tak důsledně, že občas snad ani on sám přesně nevěděl, kde jedno končí a druhé začíná. Právě tahle ochota neúnavně vyrábět vlastní obraz ho odlišovala od desítek stejně schopných zvědů a střelců, na které dnes nikdo nevzpomene.
Buffalo Bill's Wild West
Roku 1883 spojil Cody všechno dohromady a založil velkolepou venkovní show Buffalo Bill's Wild West: kovbojové, ostrostřelkyně Annie Oakley, předstírané přepady dostavníku, bizoni, jízda a střelba. Úspěch byl ohromující. Soubor objížděl Spojené státy i Evropu; jen v Londýně roku 1887 odehrál přes tři stovky představení a prodal kolem 2,5 milionu vstupenek. Show přitom utvářela představu o Západě po celém světě a obsazovala původní obyvatele do role útočících „nepřátel", čímž na desítky let zabetonovala stereotypy, které je provázely. A jak za chvíli uvidíme, dostala se i k nám.
Buffalo Bill v Čechách a na Moravě
Tohle je u nás možná to nejpřekvapivější: Buffalo Bill se svou show vystupoval i na území dnešní České republiky. V srpnu 1906, v rámci velkého evropského turné po Rakousku-Uhersku, objela jeho Buffalo Bill's Wild West mimo jiné Moravu a Slezsko. Mezi 7. a 13. srpnem 1906 tu odehrál zhruba třináct představení v Těšíně, Moravské Ostravě, Opavě, Přerově, Brně a Jihlavě.
Byla to obří podívaná. Soubor čítal kolem 800 lidí a skoro 500 koní včetně asi stovky indiánských účinkujících a přesouval se třemi vlaky o desítkách vagonů. Do Ostravy přišlo 8. srpna asi 10 000 diváků; v Brně (11. a 12. srpna) se hrálo v obrovském stanu s umělým osvětlením a 12 000 sedadly a kvůli návalu se tu prý poprvé objevila jízdní policie. Nejdražší lóžové vstupenky stály až 48 korun.
Do Prahy se ale Buffalo Bill nikdy nedostal. Pražští úředníci požadovali třeba pevně ukotvené sedačky pro diváky, aby se v případě paniky nekácely, a na tom dohoda ztroskotala. Praha tak o show přišla.
Stopa po té návštěvě je u nás překvapivě hluboká. Mýtus Divokého západu už tehdy živily „bufalobilky" i mayovky a Codyho vystoupení ho ještě posílilo; bývá spojován s pozdějším fenoménem trampingu, postavu Buffalo Billa použili ve své hře Voskovec a Werich a kreslil ho i Zdeněk Burian. Jako jediné svého druhu v Evropě dnes Codyho připomíná Muzeum Buffalo Billa v Hrušovanech nad Jevišovkou (otevřené roku 2005).
Indiáni v aréně, složitější pravda
Tady se obraz nedá namalovat černobíle. Show zaměstnávala desítky indiánských účinkujících a jednu sezonu v ní roku 1885 vystupoval i slavný lakotský vůdce Sitting Bull, vedle Codyho a pod reklamním heslem „Foes in '76, Friends in '85" (nepřátelé v roce 1876, přátelé v roce 1885). Podle dobových svědectví Cody své indiánské herce slušně platil a jednal s nimi stejně jako s bílými; pro některé bylo turné únikem z bídy rezervací. Zároveň je ale show nutila hrát padouchy v cizím příběhu a způsob, jakým byli předváděni, neměli ve své moci. Sitting Bull po sezoně odešel, unavený davy a hlukem; Cody ho prý vyprovodil s koněm a kloboukem. Cody tedy nebyl ani čistý hrdina filmů, ani prostý zloduch, vydělával na podívané, která proměnila tragédii v zábavu, a přitom se k jednotlivým lidem choval líp, než ta podívaná naznačovala.
Stojí za to si to připomenout pokaždé, když v nějakém westernu „indiáni" zaútočí na nevinné osadníky: tenhle obraz nevznikl v prérii, ale z velké části právě v Codyho aréně.
Mýtus, film a skutečnost
Hollywood hrdinskou verzi dlouho udržoval při životě. Teprve později přišly kritičtější pohledy, nejznámější je satira Roberta Altmana Buffalo Bill and the Indians (1976), kde je Cody marnivý samopropagátor a mlčící Sitting Bull nechává jeho lež vyniknout. Pravda leží někde mezi: ano, skutečný zálesák a střelec, ale především vynálezce vlastního obrazu.
Co po něm zůstalo
Cody zemřel roku 1917. Bizoni byli téměř vyhubení, prérijní národy uzavřené v rezervacích a romantický „Divoký západ", který prodával, ve skutečnosti v té podobě nikdy neexistoval. Co přetrvalo, je šablona, způsob, jakým si film, knihy i hry dodnes Západ představují, dluží víc Codyho manéži než dějinám. Poznat skutečného Codyho z něj nedělá netvora; jen to zviditelní mýtus a ukáže, co všechno za jeho leskem zůstalo skryté.